Jsem tak trochu muž dvou tváří, aneb přes týden vojenským právníkem a o víkendech svatební kameraman. Miluju západy slunce na horách, kakao, východy slunce u moře, asijskou kuchyni, minimalismus, pivní speciály, jednoduchost, chuť manga, mou knihovnu, vepřové koleno, přemýšlení o budoucnosti lidstva, sporty všeho druhu a pár lidí kolem sebe. Z Olomouce vyjíždím za svatebními příběhy po celé republice a třeba i dál.  A tady je příběh můj o tom, jak jsem se dostal k videografii.

Prošel jsem si klasickým vývojem. Začínáš stříhat videa z dovolené v nevalné kvalitě, postupně se zlepšuješ, až tě osloví známí, jestli jim nezachytíš svatbu. Natočíš ji na outdoorovou kamerku a oni jsou i tak nadšení a překvapení z výsledku. Ozvou se ti další zájemci, začínáš řešit profesionálnější výbavu a nenávratně se propadáš do „králičí nory“ videografie.

Najednou jsi teď a tady! Máš založené podnikání, videotechniku v ceně cesty kolem světa za 365 dní, zaplněný diář, těšíš se na nejbližší svatbu a stejně tak na to, až ji budeš desítky hodin stříhat, kolorovat a ozvučovat s přáním, aby ti další nevěsta napsala, že u tvého videa v jednu chvíli brečí a za chvíli vybuchuje smíchem celá rodina. Tohle se mi nikdy neomrzí! 

Jakožto praktikující právník jsem si občas s hlavou v dlaních nad složitým případem představoval, jak prodávám kávu, tzn. lidé za mnou chodí šťastní a odcházejí ještě šťastnější. Tohle mi právo nikdy nedalo a nedá (dává mi jiné), ale videografie mi tento sen splnila, plní a bude plnit dál = dává mi životní balanc.